Během let 1965-68 onemocnělo ve Spolaně v důsledku intoxikace dioxiny asi 80 lidí. Z toho bylo hospitalizováno 55 postižených, jejichž průměrný věk v době prvního nemocničního přijetí byl 36,3 let. Intoxikace se nejčastěji projevila kožními změnami zvanými chlorakné. Na kůži se vytvářely cysty, které často zhnisaly, většina změn byla na obličeji, trupu a genitálu. Mnohé projevy byly tak těžké a rozsáhlé, že změnily zevnějšek nemocného k nepoznání[i].

Dioxin však vedl i k poruše metabolismu porfyrinů, která se projevila temným zbarvením pokožky a dalším změnami provázejícími jaterní porfyrii. Častým nálezem byla též porucha metabolismu cukrů a tuků, únava a slabost dolních končetin, která byla prokázána i elektromyografickým vyšetřením.

Podle vyjádření jedné z ošetřujících lékařek je pravděpodobné, že dioxin byl přímo zodpovědný i za poruchu činnosti mozku zjišťovanou při psychiatrickém vyšetření postižených. Na psychických změnách se však patrně podílela i zoufalá situace nemocných: nejistota z budoucnosti, zohyzdění a strach ze smrti.

Když MUDr. Vejlupková zveřejnila v roce 1981 v americkém odborném časopise "Archives of Environmental Health" referát o průběhu otravy dioxiny u pracovníků Spolany, byl ohlas na článek celosvětový. Přestože plně respektovala zákaz komunistického režimu a neuvedla místo dioxinové havárie, stala se pro tehdejší moc "černou ovcí" poškozující "dobré jméno socialistického Československa" v zahraničí.